Cesta kolem světa - Vlakem napříč Kanadou

O existenci vlaku "Transkanaďan" jsem se dozvěděla z knihy D. Francise V Šachu, když mi bylo asi 10 let. Po 18 letech jsem si čtyřdenní jízdu z Toronta do Vancouveru dala jako dárek k narozeninám... Předčila veškerá očekávání.

Na nádraží je ve dvě ráno samozřejmě všechno zavřené, ale ujme se mě pán z ochranky a dovede mě do obrovské a poměrně zdobné kanceláře společnosti VIA rail - kanadských státních drah. Tam mi vysvětlí, že vlak nakonec pojede až v 7 ráno, takže mi dají poukázku na hotel. Na velice luxusní hotel Fairmont, který je naproti nádraží.

Na recepci už evidentně nepočítali, že přijde někdo další. Vymstilo se mi totiž to, že jsem se na nádraží šla přeptat moc brzo. Kdybych přišla, jako všichni ostatní, až před odjezdem vlaku v 8, mohla jsem se v klidu vyspat, místo toho jsem seděla v prodejně donutů. Achjo. Recepční je ale moc milý. Ptá se, jestli už se mi tohle někdy stalo. „Ne, ne, nestalo.“ „Tak víš co, trochu to vylepšíme.“ Vezme papír od drah, přeškrtne jimi napsanou cenu a dá mi lepší pokoj. Luxusní pokoj, který stojí přes 300 kanadských dolarů na noc, jako omluva za zpoždění vlaku, na který jsem si koupila lístek za 500 CAD. „Užij si to!“ ještě mi popřeje s úsměvem recepční, než mi poslíček vezme zavazadla a odvádí mě do mého pokoje.

Za dveřmi jen stojím a zírám. Obrovská místnost, postel, že by se na ní vešli snad i 4 lidi s hedvábným povlečením, světlý koberec, takže se bojím kamkoliv šlápnout... Poslíček mi ještě ukazuje krásnou, mramorem obkládanou koupelnu a přeje dobrou noc. Sice tu strávím ani ne 4 hodiny, takže nehrozí, že bych se vyspala, ale aspoň si dám sprchu a zachumlám se do úžasně měkkých a voňavých peřin, ze kterých mě vykope až zvonící budík.

21. května 2017

Z postele se mi ani trochu nechce, ale podle e-mailu už vlak další zpoždění nemá, takže je pomalu čas vyrazit na nádraží, které je naštěstí hned naproti. Na recepci vracím vstupní kartu a recepční se mi omlouvá, že kvůli pozdnímu zapsání pro mě nemají snídaňový balíček, jako měli pro ostatní. No to jsem ani nečekala, takže si jdu za roh pro kafe a donut a pak už k vlaku.

V čekárně je poměrně dost lidí, nastupování se dělí podle třídy. Sedám si k ceduly určené pro naší třídu. Mám tu nejlevnější a tedy nejobyčejnější jízdenku, takže bez jídla (toho mám zásoby s sebou ) a bez lehátka na spaní (mám spacák a výcvik z Amálky), dát totiž 25 000Kč za 4 dny ve vlaku se mi nechtělo. Díky tomu mě celkem těší, že tu jedna noc, kterou jsem měla trávit ve vlaku, jsem trávila v luxusním hotelu, do kterého (ani jemu podobného) už se asi v životě nepodívám.

Ve vlaku si každý máme vybrat místo, které se nám líbí, jen s podmínkou, že 4 sedačky proti sobě smí obsazovat jen skupiny 3-4 osob a ne jednotlivci, takže obsazuji jednu dvojsedačku. Stevardka mi nad ní dává lísteček, abych měla svoje místo označené, když se budu pohybovat po vlaku. V naší třetí třídě máme totiž k dispozici ještě vyhlídkový vagón s jídelnou. Ten je zatím ale nepřístupný, dokud nenastoupí všichni pasažéři, neproběhne bezpečnostní školení a vlak nevyjede z nádraží.

Na 4 a půl tisíce kilometrů dlouhou cestu napříč Kanadou vyjíždíme po chvilce. Představuje se nám naše stevardka a stevard, vysvětlí nám, jak je to tu s bezpečností, že nemáme chodit po vlaku bez bot (z hlediska bezpečnosti mezi vagóny, z hlediska hygieny na toaletu), že nemáme nikde nechávat cennosti a nevím, co ještě dalšího (dávala jsem pozor, ale po roce a půl si to nepamatuju). Pak už nám odemknou do druhého vagónu a můžeme se jít kochat kanadskou přírodou, to je totiž to, co sem asi většinu lidí přivedlo. Jinak se totiž jak časově, tak i finančně spíš vyplatí Kanadu přeletět.

Kochání probíhá přes prosklenou kukaň a taky provazce hustého deště. Možná proto se do observatoře z počátku nikdo nehrne. Zatím jsme tu jen tři nadšenci, takže si můžeme hezky vybírat místa. Obsazuji jednu ze zadních sedaček a je „moje“ skoro až do konce cesty.

Vzhledem k tomu, že tu je dost zima, donesu si spacák a zavrtám se do něj. Nakonec ještě na nějakou dobu usnu natažená přes sedačky s nohama nad odpadkovým košem. Když se probudím, je tu už podstatně víc lidí, ale venku leje pořád stejně, možná spíš víc.

Odpoledne se v rozhlasu ozve hlášení, že nám přibližně za půl hodiny pro zpestření cesty v prozatím prázdné "společenské místnosti" zahraje místní kapela.

To zní poměrně dobře, takže se tam přesunu. Kapela jsou reálně dva kluci – jeden s kytarou, druhý s trumpetou a hrajou fakt moc hezky. Mezi jednotlivými písničkami se nám představí, jako polovina kapely I am the mountain, která jede z natáčení nového klipu, seznamují nás s různými hudebními zajímavostmi a hlavně hodinu moc hezky hrají. Ze začátku jejich koncertu neměli příliš široké posluchačstvo, ale po chvíli se jídelna zaplní k prasknutí.

Když skončí s hraním, přisedají si ke mně a prosí, jestli jim pak můžu poslat nějaké fotky. Jasně. Dáváme se pak do řeči ještě na další skoro hodinu. Oba kluci jsou univerzitně vzdělaní hudebníci, trumpetista Keith je spíše málomluvný, nebo ho možná jen kytarysta Colton nepustí moc často ke slovu. Za chvíli se ale i Keith ozve: „Colte, musíme jít, za chvíli hrajeme pro 2. třídu.“ „Jo, jo, už jdu.“ „Colte, máme 5 minut!“ „Vždyť už jdu.“ „Colte, jsme v jedoucím vlaku, ona nemá kam utéct!“ Nakonec dostanu jejich nové EP While off adventuring s krásnou písní Sweet tea na památku a kluci odchází. Pak se ještě ohlédnou a zahlásí, že přece můžeme jít s nimi, pokud se nám koncert líbil. Nicméně okamžitě se proti tomu ohradí stevardka, že 3. třída se teda po vlaku rozhodně pohybovat nesmí. Kluci jen pokrčí rameny a ohlásí, že když nemůžeme my s nimi, přijdou zas oni za námi.

Vracím se do kukaně a jsem tam až do západu slunce. K večeři si dávám suchary a konzervu tuňáka a po ní se odeberu zpět na své místo v "obytném vagónu", kde se snažím nějak pohodlně zkroutit na spaní. Nedaleko sedící pán se ptá stevarda, jestli by alespoň na noc mohl obsadit jednu z volných čtyř sedaček. Stevard to povoluje, i když je na něm hodně vidět, že se snaží vymyslet důvod, proč ne, ale v téměř prázdném vagonu se špatně argumentuje přeplněností, takže si po chvíli jdu taky na jednu ustlat. Pod sedačkou je takový nesmysl, co se dá zvednout pod nohy, a když se spojí podnožky od protějších sedadel, vznikne sice hrbolaté a dost tvrdé, ale dostatečně dlouhé lehátko. Mnohem lepší než spát celou noc v sedě. Nakonec usnu ani nevím jak.

22. května 2017

Dnešní den probíhá dost podobně, jako včerejší. Po snídani sestávající z mandlového mléka (něco tak odporného už jsem dlouho nepila) a sucharu s nutelou se opět odebírám do kukaně. Zase jsem tu jako jedna z prvních. Abych celý den jen nezírala z okna, vezmu si sem počítač a snažím se trochu pracovat. Blbé je, že tu není zásuvka, ta je jen u sedaček dole, takže ho asi po 5 hodinách musím dát dolů na nabíječku a nechat ho tam bez dozoru. Na druhou stranu to je od pohledu takový křáp, že by se nikomu nevyplatilo ho ukrást. Projíždíme kolem velkého jezera, míjí nás nákladní vlaky, které mají přes 120 vagónů.

Odpoledne se opět koná koncert a po něm povídání s kluky. Vysvětlují mi, že to funguje tak, že si Via rail pro svůj Vlak č.1 (jak oficiálně označují Transkanaďan) vybírá různé umělce, aby bavili po cestě cestující. Takže když nějaký talentovaný hudebník plánuje jet jejich vlakem, může společnost oslovit, a pokud v tom vlaku ještě nejede jiná kapela, dostanou za 3 hodinová vystoupení (pro každou třídu jedno) denně jízdenku do 2. třídy. To je poměrně sympatické řešení. Nakonec zase musí jít bavit i ostatní vagóny, aby si odpracovali svojí cestu, takže honem prchají.

Já se opět odebírám nahoru do observatoře, venku se kupí obří černé mraky a v podvečer zastavujeme ve Winnipegu. Tady nás všechny vyženou z vlaku ven, stát tu budene půl hodiny. V čekárně Winnipegského nádraží opět hrají kluci, aby se tu cestujícím dobře čekalo.

Já zatím chytám wifinu a posílám tradiční hlášení o tom, že stále žiju domů a dostávám spoustu přání k narozeninám, což je moc milé. No a za chvíli už si jdu zase užívat dárek, co jsem si k těm 28. narozeninám nadělila.

Taky se nám vyměnila posádka a noví stevardi jsou naprosto úžasní. Představují se jako Patrick a Chris. Je s nimi neskutečná legrace a chovají se k nám mnohem líp, než ti předchozí. Dokonce se i diví, jak je možné, že nám nedali všem mapy, na které máme nárok. Starší paní na přední sedačce odpovídá, že o ní žádala, ale bylo nám řečeno, že my na ní nemáme nárok. Stevardka nám zcela vážně sdělila, něco ve smyslu, co bychom chtěli, když nemáme ani na pořádný lístek. Patrick okamžitě odběhne a vrátí se s mapkami pro každého. Jen už bohužel jsou jen ty francouzské. Pak nás ještě jednou obejde, zjistí, kdo preferuje angličtinu, kdo francouzštinu, s každým prohodí pár slov, ukazuje nám, co je kolem, informuje, jaké budou další zastávky, baví místní děti. Opět tak sedím v kukani až do západu slunce, a pak se vracím dolů spát. V kukani se totiž nesmí z důvodů bezpečnosti zůstávat v noci, což je škoda, protože se tam spí o něco líp.

Čtyřsedačky jsou od Winnipegu obsazené, takže chvíli bojuji s tím, jak se poskládat na dvojsedadlo. Překvapivě se mi tam ale podaří vyspat docela dobře.

23. května 2017

Budí mě východ slunce. Opět si dávám tu mandlovou břečku a suchar s nutelou a jdu do observatoře. Spacák už si tam nosím automaticky, protože je tam asi největší zima z celého vlaku. Trochu přijatelně tam bývá až v podvečer.

Den probíhá stejně, jako ty dva předchozí, jen dnes vidím obrovského černého medvěda, jak pije z potoka. Škoda, že jsem v tu chvíli neměla foťák v ruce.

Kolem poledne dojíždíme do Edmontonu, kde nás zase všechny vyženou z vlaku. Venku svítí slunce a je poměrně teplo, takže se dá venku vydržet i v sukni a tričku. Kluci tentokrát nehrají a stojí opodál ještě s další holčinou. Mávají na mě, ať se jdeme seznámit, a že se musí rozloučit, protože oni tady vystupují a pokračují do Calgary. Takže dneska a zítra žádné zpestření cesty, škoda, ale i ty dva dny byly hezké.

Většina osazenstva vlaku stojí u plotu oddělujícího nádraží a nástupiště a sledujeme, jak celý vlak rozpojují a do jeho středu připojují další vyhlídkový vagon pro 1. a 2. třídu přičemž přeskupí i ostatní vagóny, aby nebyly vyhlídkové vozy nakupené u sebe, ale hezky rozložené po celé délce vlaku. Když je vlak kompletní, začínají ho zase plnit pasažéry. Zatímco ve Winnipegu šli první vyšší třídy, tentokrát hlásí, že jako první máme jít my. Nějaká paní se tam začne s drážním zaměstnancem velmi hlasitě hádat o tom, že ona si zaplatila první třídu, tak odmítá čekat, než si nastopí parta žebráků. Zaměstnanec jí poměrně jasně vysvětlí, co si o takových řečech myslí a vykáže jí hezky zpátky, pak se usměje na nás a vpustí nás z nádraží na nástupiště. Stát tam naši původní stevardi, asi si s ní budou notovat. Na nástupišti nás další zaměstnanci navigují do vlaku a na naše místa.

Z Edmontonu už je to na místní poměry jen kousek do Jesperu (necelých 400 km), takže brzo budeme v Rocky mountains. Krajina se skutečně neskutečně mění. Hory kolem jsou nádherně osvětlené odpoledním sluníčkem, takže teď už je v observatoři opravdu osazenstvo obou dvou vagónů 3. třídy,  Je tu poněkud těsno, ale zase je tu zábava. Dáváme se mezi sebou do řeči, do toho nás baví Patrick svým výkladem, takže cesta do Jasperu uteče jako nic.

Jen jsem si opět ověřila, že mám problém oslovit cizí holku. Už 2 dny sedíme proti sobě se slečnou cca stejně starou, sem tam se na sebe usmějeme,ale až po 2 dnech jsem se s ní dala do řeči. Prokecaly jsme nakonec skoro celý den a dozvěděla jsem se dost zajímavých věcí hlavně o tom, jak to je, když tu někdo získá working holiday víza a jak (ne)snadno se hledá práce na farmách a v horách.

Dále se mi skvěle povídá s lidmi ve věkové kategorii mých rodičů, či babiček, asi proto, že jim nedělá problém navazovat hovor a zajímají se o všechno možné. Takže pak vedu 3 hodiny konverzaci na téma optimální systém veřejného zdravotnictví a školství, řešíme vyhrocení politické situace ve světě a opět si ověřuji, že lidi z různých koutů světa sice trochu tápou, když slyší Česká republika, ale pak si jí velmi často spojí s Havlem. Případně s fotbalisty.

Jsme v Jasperu. Moje nová kamarádka tu svojí cestu končí, má tu totiž další pracovní příležitost a my ostatní máme dvě hodiny čas, než pojedeme dál. Vlak mezi tím vyčistí zvenku i zevnitř. Tentokrát nesedím na nádraží, ale jdu se projít po městě, nakoupit si alespoň nějaké čerstvé jídlo, hlavně ovoce, protože neustálé suchary s nutelou a suchary s tuňákovou, anebo kuřecí konzervou už mi lezou i ušima a o mandlovém mléku ani nemluvě.

Zpět na nádraží si ještě přečtu pár informací o složení našeho vlaku, než nás zase zaženou všechny zpátky na místa, abychom dle plánu mohli co nejdříve odjet.

Odebírám se do observatoře hned, jak jí znovu otevřou, ale ne na moc dlouho, už se stmívá. Patrick nám přijde dát dobrou noc a ještě obejde místní fotografy s tím, ať si ráno přivstanem, že to nejhezčí budeme projíždět tak v 5-6 ráno. Když se ušklíbnu, že se mi nechce vstávat, tak se jen směje, že on musí vstávat v 5 každý den. Brr.

Odcházím zaujmout spací pozici, ale dneska ne a ne usnout. Z celodenního sezení, nicnedělání a občasného pospávání nejsem dostatečně unavená na to, abych usnula v totálně krkolomné pozici. Zkouším se i naskládat na zem pod sedačkou, ale jakmile bych se v noci trochu míň přikrčila, tak se o mě někdo přizabije. Takže nakonec půl noci pozoruji kanadskou tmu. I to má svůj půvab...

24. května 2017

Vstávám opět s východem slunce a jdu do observatoře. V jídelně se potkávám s Patrickem a ptám se, kdy tedy budeme projíždět to nejzajímavější, jak říkal včera. Prý tak za 3 hodiny. Výborně, takže si ustelu na svojí oblíbené sedačce a jdu ještě chvíli spát.

  Když se kukaň zaplní, přichází zase Patrick a říká nám, co vidíme kolem. Rockies jsou skutečně krásné část Kanady. Nicméně Vancouver se pomalu, ale jistě blíží.

Kolem poledne zahlásí vlakový rozhlas, že jako omluva za zpoždění vlaku bude podáváno v kuchyňce drobné občerstvení. To sestává z výborného sendviče, sladkého nápoje a sušenek.

Ptám se Patricka, jestli by pak ve Vencouveru mohla být šance projít si celý vlak. „Vezmi si foťák a pojď!“ A už mě vede vlakem dozadu. Ukazuje mi, kde mají vyšší třídy sprchy, jaký je rozdíl v jednolivých kupé. Jak se kde chystají lůžka na spaní. Z dob sepsání knihy o vlaku se zachovalo téměř všechno, jen v každém vagónu první kupé nahradila právě ona koupelna.

„V přední polovině vozu je šest kupé, tři po každé straně. Pak se chodbička stočila ze středu k boku vozu, po straně byla čtyři uzavřená kupé pro dva, pokračovala zase středem, z obou stran byla po dvou sklápěcí sedadla se záclonami… Klasické obytné kupé. Asi sedm krát čtyři stopy k jedné straně od ústřední chodbičky. V kupé bylo umývadlo, skládací stůl a dvě křesla, pod jedním z nich schované – elegantně řečeno – hygienické zařízení. V noci se postel snesla od stropu na sedačku, pod kterou byl záchod, čímž ho znepřístupnila.“ (Dick Francis, V Šachu, 1988)

V novém vyhlídkovém voze je docela plno a stevardka tam roznáší šampaňské. Nakonec přicházíme do jídelního vozu.

"Zvláštní jídelní vůz byl skutečně zvláštní. S tmavočerveným kobercem, velkými čalouněnými křesly, naleštěným dřevem blyštícím se v umělém světle a se skleněnými přepážkami s vyleptanými ptáky. Vůz byl asi deset stop široký a dlouhý, vešlo se tam šest oválných stolů po každé straně uličky a u každého čtyři židle. Ticho a klid.“ (Dick Francis, V Šachu, 1988)

I tady od roku 1988 došlo k lehkým změnám. Leptaní ptáci zůstali, stoly z naleštěného dřeva se schovaly pod ubrus.

Patrick mi ukazuje, kam se dávají čisté ubrusy a zásoby a pak na jednoho z mužů sedících u stolu:  "Hele, tady je můj skvělý kolega Stuart. My mu tady říkáme Stev-ard.“ Kolega po nás hodí výraz typu: "S chutí bych ti utrhl hlavu." „Jo, vidím, že to má fakt rád.“ „Uplně to miluje.“ Pak už se ale Patrick omlouvá, že až na konec vlaku to nestihneme, protože se blížíme do cíle a on má své povinnosti. Ještě se v rychlosti ptám, proč vlastně neroznáší radši šampaňské v 1. třídě a on se jen směje a vysvětluje, že pro VIA rail už pracuje 18 let, většinu stevardů z posádky školil, ale ve 3. třídě se nejvíc pobaví a nikdy a za nic by to ani on, ani Chris neměnili. Moc mu děkuji a vracím se do naší kukaně. Tady se všichni navzájem loučíme a fotíme, než se rozprchneme každý zpacifikovat svoje věci.

Za pár minut už přejíždíme přes obří most do Vancouveru. Než téměř krokem nacouváme s vlakem rozděleným na dvě poloviny do nádraží, mám zabalené věci a jsem připravená k výstupu.

Na nádraží je poměrně rušno, vyndavají se zavazadla, lidé se přesouvají do haly, nemohoucí odváží golfové vozíky. Zařazuji se do šňůry vystupujících. U vchodu do nádraží potkám paní z VIA railu a ptám se, jestli by třeba nebylo možné podívat se do posledního a nejluxusnějšího vagonu. „No jistě, pojď za mnou.“ Jdeme do vozu. „Omlouvám se, ale ještě tu není uklizeno, tak to nevypadá tak hezky.“ „Vypadá to tu nádherně.“ Kuchyně, bar, něco jako obývák na kolech, bezbariérové kupé s vlastní koupelnou. Jednoduše wow. Jen jejich střešní observatoř byla dva dny nepřístupná, protože na ní spadl strom. „Spadnul na ní strom, když jsme jeli?“ „Jo, občas se to stává. V Jasperu jsme to provizorně opravili.“ Opravili to stříbrnou páskou, stejně jako bylo opravené to v naší kukani. S tím rozdílem, že nás tam naštěstí i tak nechali chodit. Moc děkuji a odcházím si k pásu pro batoh.

Pak už se jen v rychlosti připojím na wifi a hledám, co bych tady mohla odpoledne dělat. Letím zítra kolem poledne, ale nechce se mi zůstávat ve městě. Hostely jsou tu dost předražené, takže mám v plánu zůstat na letišti. Batoh si tam dovezu do úschovy, vracím se ke Coal Harbour a  vyrážím na obhlídku města. Na vodě v zálivu přistávají vyhlídkové hydroplány kousek od luxusních zaoceánských lodí.

Podél pobřeží a kolem olympijské pochodně jdu až do Stanley parku, kde si užiju krásný západ slunce. 

Celý poloostrov se mi obejít nepodaří, protože se po skoro vylidněném parku nechci promenádovat sama a navíc už skoro potmě. Nočními ulicemi se ale chvíli projdu, než kolem 11 večer nastoupím na metro a dojedu zpět na letiště. Tam věnuji prvnímu člověku, který bojuje s automatem na lístky, svojí jízdenku, která bude ještě 12 hodin platná a jdu hledat místo, na kterém by se dalo do zítřka setrvat.

Nakonec vyhraje jediná otevřená rychlá občerstvovna, kde si dám hamburgr a konečně tradiční kanadské jídlo Poutine, což jsou hranolky se slaninou, sýrem a UHO. Dobré je, že je tu dost vylidněno, takže nikomu nevadí, když tu strávím celou noc u zásuvky na počítači.