Cesta kolem světa - Z Mandalay do Baganu (Myanmar)

12. 05. 2020 19:51:35
Nacházím se v Myanmarském městě Mandalay, kde jsem se z důvodu nemoci zasekla o den víc, než jsem měla v plánu a čeká mě přejezd k tisíci chrámům v Baganu.

21. července 2017

Ráno jdu na snídani a domluvit se na recepci, jestli si můžu nechat do odpoledne věci v úschovně zavazadel. Je tam zase ta sympatická paní, která tu byla, když jsem přijížděla a zrovna s ní dost nevybíravě mluví nějaký chlap. V podstatě jí sdělil něco ve smyslu, že je primitivní blbka ze zaostalé země, zatímco on je velkej chlap z velké Rusi, a když on chce pokoj na další noc, tak ho nezajímá, že nemají žádný volný... Přemýšlím, jak ho co nejlíp uzemnit, ale nakonec to vyřeší ten italský recepční, který dojde, prohlásí, že ona je majitelka tohohle hotelu, on je její manžel, a že tady pan arogantní blb má minutu na to, aby se omluvil, zaplatil a vypadnul, pokud se nechce seznámit s místní policií. Mrskne po nich pár bankovek a odchází nadále nadávající na zaostalé Asiaty a Evropany.

Oba recepční/majitelé se pak obrací na mě, jestli už je mi líp a co pro mě můžou udělat. Domluvíme se na úschově zavazadel, na tom, že tu můžu na střešní terase zase počkat, než mi pojede autobus a zavolají mi taxi na večer na nádraží. Supr. „Jo a nezapoměň se jít podepsat na naší zeď návštěvníků.“ Vede mě k pomalované zdi. „Můžu Vám sem dát svojí samolepku? „Hej, bezva, najdem jí čestný místo!“

Nejdřív zamířím na střechu, že tam počkám na odjezd, ale výhled na město mě přesvědčí o tom, že když už jsem tady a neuvidím pevnost s královsým palácem, chtěla bych vidět alespoň výhled z Mandalay Hill. Původně jsem na něj chtěla vyjet na kole, což ovšem ve svém zdravotním stavu nemám šanci zvládnout. Díky paralenu už se sice většinu času moje teplota pohybuje na hranici febrilie a subfebrilie, ale jinak je mi pořád pěkně blbě. Ale odhodlám se k tomu, že si vezmu mototaxi, nechám se dovézt na kopec a zas dolů.

Taxikáři mají stanoviště před hostelem. Domlouvám se s jedním, že mě doveze nahoru, počká na mě, až si něco nafotím a zas mě hodí zpět. Škrábu se tedy za něj na motorku a jedeme. Nejdřív kolem pevnosti, pak směrem ke kopci a na něj. Je zvláštní, že jakmile jedu jako spolujezdec, děsí mě i rychlosti kolem 40 km. Víc (naštěstí) nejedeme, ať už z důvodů provozu, tak i toho, že nám během cesty motorka asi 7x chcípne, takže se nikdy nezvládne pořádně rozjet. Možná by nás zvládly předjet i povozy tažené koňmi...

Dojíždíme nahoru na kopec, řidič se parkuje pod strom a velí, že mám hodinu na to, abych si prošla pagodu Sutaungpye. Ukazuje mi, kde je hlavní vchod. Za ním je místo na odložení bot a eskalátory. Můj pocit, že buddhisti jsou tak trochu sadisti se tím jen umocňuje. Zkoušeli už jste někdy jet na eskalátorech bosí?

Prostory kolem pagody jsou dost podobné, jako u Kyaik Thalan Pagody v Mawlamyine. Kolem je veké nádvoří, z něj přísup do menších modliteben, kde jsou sochy Buddhy se svítícími svatozářemi, sem tam nějaká toulavá kočka, či pes a i paprsčité mosty končící výtahem, který je ovšem nepřístupný pro veřejnost, tu mají. V jednom chrámu sedí u psacího stolu chlapík vybírajíc 1 000 Kyatů na vstupné a případné další milodary.

A výhled na město je úžasný. Navíc přímo pod hradbami rostou nádherně kvetoucí keře.

Na jednu stranu je škoda, že nemám víc času, na druhou je mi pořád dost blbě na to, aby mi i hodina na nohou uplně stačila. Dolů se musím vrátit po normálním schodišti, takže se snažím najít nějaké, které vede +/- správným směrem. To nejpříhodnější je samozřejmě zavřené, takže beru druhé nejbližší, abych nemusela dole běhat bosa moc dlouho a hledat úschovnu bot. Schodiště ovšem lemují stánky s obuví, asi kdyby nějaký turista již více bez bot jít nezvládal.

Řidič mi cestou zpěd do hostelu dává výklad o pamětihodnostech, které míjíme a zastaví mi i na focení u hřbitova před pagodou Sandamuni a dokonce hned několikrát u vodního příkopu lemujícího pevnost, i když tady si nejsem jistá, jestli to byly vždy plánované zastávky, anebo nám zas jen chcípala motorka.

Před hostelem mě vykládá tak akorát včas, abych si zabalila kolo do tašky, dala si ještě jeden čaj a nastoupila do společného taxíku na autobusové nadraží s dalšími lidmi z hostelu.

Autobus je velký, pohodlný a cesta nám má zabrat asi 6 hodin, takže kolem 10 večer bychom mohli být na místě, tedy v Baganu. Beru si paralen a snažím se alespoň trochu spát. Antibiotika, zdá se, nezabírají. Usuzuji tedy, že to je nějaké blbé nachlazení z místních klimatizací. V tomhle autobusu taky jede naplno, takže mám pocit, že nás přepravují spíš v mrazícím boxe. Tím pádem jsem zabalená ve všem v čem se dá, abych to moc nepřiživovala. Spolucestující si musí myslet, že jsem magor. Vyjíždíme. Míjíme zajímavé chrámy i přírodní krásy.

Občerstvovací pauza je velmi krátká a zajištěná ženami s táci na hlavách.

Chvíli před západem slunce přejíždíme přes řeku. Jsem ráda, že už tu dnes stojí nový most, to co tu bylo původně je poměrně děsivé...

Do Baganu, přesneji řečeno k malé vstupní budce do areálu, kde jsou tisíce chrámů, dorazíme až za tmy. Samotné město (New) Bagan, ve kterém mám zamluvený hotel je odsud ještě pár kilometrů. Vyhánějí nás z autobusu, abychom zaplatili vstupné na 5 dní. Pak si pro nás přijedou hijety, které nás rozvezou po zamluvených hotelech. Zatímco v roce 2017 tahle služba byla v ceně jízdenky na autobus, v roce 2018 už si člověk musel vzít taxi a zaplatit zvlášť. Projíždíme kolem krásně osvětlených chrámů, sem tam někde zastavíme u hotelu, kde vystoupí jeden, až dva turisté. Sama mám zamluvené ubytování v poměrně luxusním hotelu Crown Princ, který nabízí ubytování v 6 lůžkovém dormitoru pro ženy (a ještě má druhý pro muže) za překvapivě příznivou cenu.

Zapisuji se na recepci, poslíček mi jde ukázat, kde si můžu uložit kolo a následně moji postel v plně obsazeném pokoji. Vyhrála jsem lůžko přímo pod klimatizací. V pokoji je k dispozici i koupelna a záchod, což je skvělé. Podle plánku visícího na zdi to vypadá, že prostě do dvou pokojů místo manželské postele a křesílek dali 6 lůžek. Ovšem ty jsou stejně luxusní, jako v ostatních pokojích, včetně nadýchané deky a bílého hedvábného povlečení. Jdu si dát sprchu, paralen a spát.

Autor: Klára Kutačová | úterý 12.5.2020 19:51 | karma článku: 13.45 | přečteno: 274x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Jan Vaverka

Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie

Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.

29.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 11.37 | Přečteno: 115 | Diskuse

Martin Faltýn

Letos jako před rokem - Malajsie a navíc Thajsko

Rok se s rokem shledal a nikdy bych nevěřil, že prakticky po roce se znovu podívám do Malajsie a letos také, prvně v životě, do Thajska. A protože dvakrát do stejné řeky opravdu nevstoupíte, věřte mi - bude o čem psát.

29.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 8.73 | Přečteno: 135 | Diskuse

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 20.33 | Přečteno: 510 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.13 | Přečteno: 585 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.61 | Přečteno: 239 | Diskuse
Počet článků 283 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1083

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...