Cesta kolem světa - Bagan (Myanmar)

14. 05. 2020 19:45:31
Včera večer jsem dojela do jednoho z nejznámějších míst Myanmaru - do Baganu, kde se chystám navštívit Buddhistické chrámy, kterých je tu několik tisíc.

22. července 2017

Ráno vstávám docela pozdě, vzhledem k tomu, že snídaně jsou až do 10 a venku neskutečně leje, není moc kam spěchat. Navíc stále nemám pocit, že bych zvládla být venku nějak dlouho. Původní plán, jak budu Bagan objíždět na kole vzdávám uplně, na tom bych se neudržela ani pár minut. Místo toho si před snídaní na recepci domluvím půjčení elektrické motorky, což je spolu s kolem to jediné, na čem se tu smí jezdit.

Potom odcházím na snídani do velké jídelny. Je tu bohatý výběr všeho možného a skoro i nemožného jídla, ale stejně si dávám tousty s marmeládou a ovoce. Za chvíli k mému stolu přijde muž v bílé košili a představí se mi jako manažer hotelu. Podává mi skleničku s pitím a vysvětluje: „Recepční říkal, že když jsi přijela, bylo ti špatně. No a pořád vypadáš nemocně. Tak jsem ti nechal namíchat citronovou šťávu, v tom je hodně vitamínů, abys byla brzo zdravá.“ Koukám na něj jak na zjevení, než ho vyruší dvojice lidí, kteří jsou právě na odchodu a táhnou ho k tabulce s místní abecedou. On jim začne vysvětlovat, jak se čtou jednotlivá písmena a oni ho občas opravují. To mi trochu nedává smysl, tak přemýšlím, jestli třeba pochází z jiné oblasti a tam je jiná výslovnost, ale jakmile odejdou dostane se mi vysvětlení: „Číňani. Nestačí, že tady obsazují pozemky, odvážejí si naše nerostné bohatství, oni mě ještě budou urážet a tvrdit, že mám svůj rodný jazyk vyslovovat po jejich.“ Pak mi ještě doporučí, ať si v klidu vypiju svůj vitamínoví životabudič, počkám, až přestane pršet, a pak až vyrazím ven. Moc mu děkuju a uposlechnu jeho rad. Z jídelny tak zamířím ještě na hodinu do měkoučké postele, kde v leže nad mapou vymýšlím, které chrámy bych dnes chtěla navštívit.

Ven se dostanu až kolem poledne. Čeká mě rozsáhlý areál, na kterém je rozeseto přes 2 000 Buddhistických památek. Od malinkatých polorozbořených pagod po velké chrámy. (V dobách jejich maximální slávy někdy ve 13. století jich tu prý bylo přes 10 000.)

Sedám na „motorku“ a vyrážím. Fakt, že jede maximálně 40 km/h mi přestane vadit po pár minutách, kdy začínám mít problém se na ní i tak udržet. Naštěstí je tady všude spoustu věcí k vidění, takže vůbec nevadí časté zastávky, kdy si na chvíli někde sednu, udělám pár fotek, pak si projdu chrám buď kolem do kola, anebo ty větší i zevnitř.

V mnoha z nich jsou zachovalé nástěnné malby a obří sochy Buddhů, ke kterým se místní lidé chodí modlit a nosí sem květiny a jiné obětiny. Většina chrámů je pořád ještě pobořená a pod lešením od zemětřesení v roce 2016. Chrámy bohužel leží na území, které bývalo zemětřesením zasaženo velmi často, a proto je v dnešní době velká část chrámů vlastně postavena úplně nově, což tomuto areálu dlouho stálo v cestě zápisu do UNESCO. Základním pravidlem a slušnosí je, že kamkoliv člověk vstupuje, tak vstupuje bez bot, ale se zakrytými rameny a koleny. U větších chámů jsou na boty i růsné schránky, jinde se nechávají jednoduše na schodech. V těch nejposvátnějších se navíc nesmí fotit.

Jedu nakonec spíš rovnou za nosem po jedné z hlavních cest, kde se mi v dálce něco zalíbí, tam jedu. Před některými chrámy mají obchodníci vystavené své zboží ve stáncích, jinde na zemi a někde ho věší po stromech. Zvonečky na stromech jsou fajn, pověšené loutky působí trochu strašidelně.

Dojíždím k jednomu z velkých chrámů, na který se smí vylézt a lidé sem většinou jezdí hlavně na východ, nebo západ slunce. Já se rozhodnu, že do západu slunce se mi tu čekat nechce a lezu nahoru rovnou. Není to žádná závratná výška a stejně pak nahoře sedím asi půl hodiny, klepou se mi nohy a kotníky i kolena vypovídají službu. Po vyhlídkovém ochozu se tak přemisťuji hodně pomalu a opatrně. Ostatní lidí na mě koukají jako na blázna, a když se dolů sunu v podstatě v sedě, tak ještě víc.

Dole se usadím ke stánku s kokosy. Opět mi jeden stačí nejen jako občerstvení, ale i jako oběd. Sedí nás tam několik turistů a přitočí se k nám malý kluk, tak maximálně desetiletý. Začne docela slušně anglicky a každého se ptá, odkud jsme a jaké tam máme peníze. Lidé vedle mě se s ním nebaví vůbec, já která jsem tu zatím nezažila žádný negativní zážitek, bohužel naletím a dám se s ním do řeči. Když řeknu, že jsem z ČR, tak on nalistuje ve svém albu, kde má různé bankovky a ukazuje mi naší 200. A nevíš, kolik to je vlastně v Kyatech, ptá se? Udělám rychlí propočet a on na to, ať mu ty Kyaty dám. „Proč bych to měla dělat?“ „Protože tohle jsou tvoje peníze a já je nechci, chci Kyaty.“ Kroutím hlavou. On začíná být skoro až agresivní, mává mi bankovkou před obličejem, jako kdyby mě chtěl praštit. Spratek. „Jsou to tvoje peníze, dej mi Kyaty! Co mam já dělat s tvýma penězma?“ Dívám se na ně a česky mu sdělím, kam si je třeba může strčit. Platím za kokos a odcházím k motorce.

V tu chvíli začne ale šíleně lejt a já nemám svoje super pončo. Zapomněla jsem ho totiž na autobusové zastávce v Kalawu. Takže se jdu schovat do nejbližšího chrámu. Déšť naštěstí netrvá moc dlouho.

Po něm odjíždím do Nyaung – U, kde by měla být asi největší a nejznámější místní pagoda – Shwezigon.

Při příjezdu do města potkávám zvláštní průvod. Kdyby na sobě muži neměli civilní oblečení, myslela bych si, že to jsou mniši. Takhle vůbec netuším, kdo to byl, ani proč vybírali jídlo stejně, jako to dělají mniši a lidé se k nim chovali se stejnou úctou. Možná nějaká sekta? Těžko říct.

Jedu dál k pagodě, tam mi před motorku vběhne paní a začne mě kamsi navigovat. Nevidím důvod, proč bych měla jezdit tam, kam mi ona ukázala, takže parkuju motorku prostě na velké parkoviště k ostatním. Ona mě ale doběhne a začíná mi vysvětlovat, že tady si musím zout boty už před vstupem do chodby vedoucí k pagodě, což bych podle množství bot kolem asi byla schopná identifikovat i tak. Ale opět, zrady netuše, jí děkuji za radu a ona, že je ráda, že mohla pomoct, protože tu občas turisté nedodržují jejich zvyky, tak se je snaží upozorňovat. To mi přijde fajn. No a pak tak mezi řečí říká „Mám tu kousek stánek, kdyby ses pak chtěla třeba přijít podívat.“ „Jo, jasně, proč ne, až půjdu zpět.“

Jdu k pagodě. Tady je všude spousta modlících se lidí, takže dojdu k závěru, že jsou asi nějaké svátky. Pagoda samotná je ale skoro do poloviny pod lešením a obalená jutou. Holt se nedá nic dělat.

Udělám si kolečko kolem a vracím se k motorce. V podloubí sem tam sedí nějaký obchodník, tu s obrázky, tu malé holky navlékají a prodávají nitě s květy, až vše přejde v jedno velké tržiště, kde se mačká jeden obchod se suvenýry na druhý. Hledám východ, u kterého jsem nechala boty, ale ta hodná paní, co mě tak mile upozorňovala na místní zvyky mi pomůže. „Mam tvoje boty, pojď se podívat ke mně do stánku!“ No, jako okey, šla bych se tam podívat spíš, kdyby se nepokoušela brát si moje boty jako rukojmí. Ale zatím to zkusím po dobrém. Jdu s ní. Ona mě usadí na židličku a začne mi ukazovat všechno možné. Musím uznat, že prodává opravdu krásné věci. Možná, že kdyby zvolila jinou strategii, dokonce bych si i něco koupila. Takhle má ale smůlu. „Mám tvoje boty, kup si něco!“ „Hele, ty bot mě stály asi dolar, tamhle o dva stánky dál si můžu koupit nové žabky a odjet v nich. Takže jestli si je chceš nechat, tak doufam, že se ti v nich bude chodit dobře.“ Mrskne je po mně se sprchou sprostých nadávek. Achjo.

Sedám na motorku a vyrážím zpět do hotelu, udělám si jen jednu zajížďku k chrámům u řeky. Tady je to docela dost frekventované, ale jsou tu hlavně místní, turisté sem asi tak často nedojedou, i kdž jsou tu na ně připrveni.

Jsem unavená a pořád je mi dost blbě. Na druhou stranu mám docela hlad, takže ve chvíli, kdy projíždím kolem takového malého zapadlého a částečně spadlého stavení, před kterým ale jsou židličky, stolečky a docela dost místních, rozhodnu se, že dnes se navečeřím tady. Původně jsm se chtěla poptat v hotelu po nějaké restauraci, ale tohle mi přijde lepší. Podle toho, jak se tváří paní majitelka/kuchařka sedící nad pánvmi u ohniště, tak jsem první turista, který sem kdy zabloudil. Domlouváme se rukama nohama, snažím se říct, že bych si dala jednu porci toho, co mají ostatní. Zdá se, že to chápu. Ukazuje mi stoleček a židličku, kam se mám usadit. Čekám na jídlo a pozoruji jeho přípravu. Vše je smažené. Takže asi nezdravé, ale zároveň by to mělo být poměrně bezpečné. Jsou to nějaké obalované lusky, placičky z těstíčka, které nemá moc chuť a pak cibulové kuličky. Paní mi nejdřív nandá 5 lusků a 5 placiček bez chuti. Než dojím první placku, tak přijde, sebere mi dva lusky a dvě placičky a místo nich mi dá tři cibulové kuličky. Nestěžuju si, ty cibulové jsou nejlepší. A cena 5 000 Kyatů je více než dobrá.

Vracím se k hotelu. Cestou ve městě potkám několik půjčoven e-motorek a mají dost slušné ceny, tak se jdu přeptat, jak tu funguje půjčení a nakonec si v jedné nedaleké domluvím, že si tam ráno dojdu. Bude mě to stát od 2500 méně, než v hotelu a třeba to pojede slušněji. A když ne, tak hůř už to snad ani nejde.

V hotelu si dám sprchu a na chvíli si odpočinu a nakonec se ještě vydám na krátkou procházku po setmění. Nejdu nijak daleko, jen mě zajímá, jak to tady v tom asi nejturističtějším místě žije. A zjistím, že docela dost. U hotelu totiž potkám obří žábu...

23. července 2017

Se vstáváním opět nijak nespěchám. Ráno prší stejně jako včera a stále mě neopouští horečky, takže jsem ráda za každou chvíli navíc, kterou můžu strávit v pohodlné posteli. Před desátou ale zase vyrazím na snídani a po ní si půjčit motorku.

Tentokrát z ní vyždímu i 45 km/h po cestě k muzeu historie. U vchodu si kupuji vstupenku a musím odložt foťák a boty. Ale na mobil mi tu fotit dovolí. Muzeum nabízí úžasné exponáty a jediná jeho vada na kráse je děravá střecha, kterou sem slušně zatéká. Chvílemi se tak z prohlídky muzea stává slalom mezi kyblíky rozestavenými na zemi. Některé exponáty jsou replikami různých místních soch, modelů nejhezčích a největších pagod a chrámů a několik modelů, jak chrámový areál vypadal v různých dobách. Jsou tu i modely královských paláců, které se nacházeli nejen tady v Baganu, když byl ještě hlavním městem, ale i po zbytku Myanmaru. V další části expozice pak jsoi zlaté sochy Buddhů za zlatými mřížemi.

Z muzea mířím do Královského paláce, tedy jeho repliky. I tak ale stojí za to. Projdu si (samozřejmě opět bez bot) několik palácových budov, prohlédnu si venku zaparkované kočáry a chvíli posedím jen tak v trávě a pozoruji veverky.

Odpoledne se zaměřím na chrámy u vedlejších uliček, kde jsem včera nebyla. Na to, abych ale stihla objet všechny, tak bych tu musela být minimálně měsíc a ne dva dny.

Když se začne schylovat k večeru a pomalu i mému odjezdu do Rangunu, najdu si na mapě zkratku směrem k hotelu. Kombinace rozbahněného terénu a mojí přetrvávající slabosti způsobí, že zahučím do obří louže. Motorka leží na jedné straně cesty a já sedím po pás v blátivé louži. No bezva.

Tlačím motorku k pevnější cestě, omotávám se šátkem, abych nevypadala jako uplné prase a jedu do města, abych nechala vyčistit motorku před jejím vrácení. Co provedu se sebou nemám tušení. Moc se mi nelíbí představa, že pojedu obalená zaschlým sradlavým bahnem 12 hodin v autobusu. Zachrání mě recepční v hotelu, který mi dovolí použít sprchu, která je u toalety vedle jídelny.

Čistá a převlečená se tak ještě na chvíli odebírám ven na večeři. Tentokrát jdu do malé restaurace kousek od hotelu, kde si dám sendvič a skvělý rajčatový salát se zelenými rajčaty a arašídy.

Po večeři se vracím do lobby hotelu, kde vyčkávám na sběrný hijet k autobusu. Ten přijede kolem 7 večer. Venku už je zase tma. Osvětleným areálem opět objíždíme všechny hotely a sbíráme další a další lidi. Hned ve vedlejším hotelu si přistoupí mladý kluk, čerstvě plnoletý. Je to americký vojenský medik a neskutečný sympaťák. Loučíme se na autobusovém nádraží. On jede do Mandalay, já do Rangunu. Škoda, dobře se s nim povídalo...

Náš autobus bude odjíždět asi za půl hodiny, takže nás všechny naženou do čekárny naší autobusové společnosti. Tady je pár laviček, rozdají nám tu čísla na zavazadla, můžem si tu odskočit na záchod a ještě dostaneme jako bonus horký myanmarský čaj. Sice pytlíkáč, ale já mám ráda i ten.

Konečně přijíždí VIP bus, na který mám lístek. Vypadá zvenku opět velmi luxusně. A i první dojem z interiéru je skvělý. Do chvíle, než zjistím, že jsou sedačky tam moc blízko u sebe, že nemám kam dát nohy. Tak těchhle 12 hodin bude fakt stát za to. Naštěstí sedím na jednosedačce, takže se na ní můžu zkroutit alespoň trochu tak, abych mohla nohy mít vytočené v uličce. Druhá varianta je, že budu celou cestu sedět s koleny pod bradou. Jedno je jisté, tohle bude další bezesná noc.


Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 14.5.2020 19:45 | karma článku: 14.13 | přečteno: 251x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 18.16 | Přečteno: 396 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 578 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 15.79 | Přečteno: 471 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 283 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1083

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...