Heh, tyhle vagóny znám,

v tom jsem jednou jel z Kaliningradu do Pítěra. To bylo jenom 18 hodin daleko, což je tam považováno za blízko, takže dráhy nasadily tenhle nejlevnější protože nejsardinkovatější typ vagónů. Ale nám se v něm líbilo, byli k zamilovanýmu cizineckýmu páru milosrdní a měli jsme "kupé" sami pro sebe na konci, a prostě ona to byla fakt dřevěná třída - všecko bylo ještě z poctivýho pěknýho dřeva, nula plast. A atmoška perfektní. Kus cesty jsme strávili u sousedů ob kupé, kteří nás, jak jinak, pozvali na vodku a zákusek. Ne jednu. Děžůrnaja se nás krátce po odjetí zeptala, jestli si koupíme povlečení, to nebylo v jízdence, bylo za rubl (tehdy rubl = 5 Kč) a pak nám její mladá asistentka nosila výborný čaje, za neuvěřitelnéch dvacet kopějek. Za kačku! Jó, to byly ještě časy (98). Aji kouření bylo povoleno a ruský špinky byly vynikající. Kde só ty časy...

Re: Heh, tyhle vagóny znám,

Jo, jo, na sociání interakci s mísními jsou tyhle vagóny naprosto perfektní. Kdybych nebyla takový asociál, asi bych si to užila ještě o něco víc :) S vodkou v Uzbekistánu a zvaním na ní to bylo takové celé nějaké opačně, než jsme čekali a než čeho jsem se já, do té doby abstinent, bála. My měli vodku, oni nechtěli. A to jsme čekali kdoví jak tam na ní nebudou zvyklí :)

"my vypadáme, jako kdyby

nás přežvýkal, vyplivl a ještě pošlapal velbloud"

Takový pocit znám velmi dobře, nikdy jsem to ovšem takhle hezky neverbalizoval

Re:

:) Děkuji. Nás se ten pocit držel téměř bez přestávky až do příletu domů.